9) ŠPATNOSTI PRETORIÁN
„Dnes se cítím obzvláště šťastně. Asi si půjdu uplést mašličku“ řekla si Karkulčina macecha. Cesta pro mašličku ale vedla přes kůlnu a tak si macecha vzpomněla, že chtěla Karkulku poslat za babičkou se dřevem. „Karkulko! Karkulko! Pojď sem!“ zavolala na nevlastní dceru medovým hláskem. „Ano paní, tady jsem“ oznámila Karkulka. „Je to skutečně těžký úkol a ráda bych ho dala někomu jinému, ale otec je bohužel na trhu. Tvá babička potřebuje dřevo na topení. Musíš jí ho dovézt.“ Když měla Karkulka špalky naložené na trakaři, šla se s macechou rozloučit. „Už jdu zlatíčko“ přišla macecha zkontrolovat dřevo. Nejprve se velmi usmívala, ale když už byla úplně u trakaře, začala do špalků s jizlivým smíchem kopat, až jí z toho noha otekla. „A teď to, ty huso, přeber. Na jednu půlku trakaře dáš kaštanové dřevo a na druhou dřevo z jírovce maďalu. A ne, že ti zase budou pomáhat holoubci!“. „Kaštan a jírovec maďal je to samé, ty krávo“ řekla si v duchu Karkulka. Naložila dřevo a raději s ním bez rozloučení odjela.
Popravdě se jí k babičce moc nechtělo. Trápilo ji svědomí, že nedala na babiččina slova a stále chodila k řece prdět na podpaždí. Od její poslední návštěvy u babičky uplynuly asi dva týdny. Nejprve sice chtěla babiččino přání naplnit, ale během té krátké doby se několik věcí změnilo k horšímu a Karkulka si neuměla pomoci. Její maminka zemřela, když spadla do studny, a její otec si dva dny na to vzal za manželku jinou ženu, se kterou si Karkulka nerozuměla. „Alespoň mě má babička ráda“ řekla si nakonec Karkulka a přidala do kroku.
Po namáhavé cestě konečně dotlačila trakař až k babiččině chaloupce. Utřela si čelo rukávem, zavolala na babičku a vešla do chaloupky. Babičku našla zachumlanou v posteli. Měla na hlavě růžový šátek s hnán vzorkem a dívala se na Karkulku, která vcházela do místnosti. „Dnes ale vypadáš nějak divně“ poznamenala Karkulka. „To, abys, vnučko, lépe viděla, jaké je to být v přechodu“ odpověděla babička. „A proč máš babičko zauzlované rukávy? Vždyť tak vůbec nemůžeš používat ruce“ divila se Karkulka. „To, abych nezapomněla své úkoly, vnučko. Dělávala jsem si uzly na kapesníku, ale jsem už stará a zapomínám si kontrolovat kapesník. Levý rukáv mi připomíná, že mám vynést koš“ zvedla babička pro demonstraci levou ruku. „A pravý mi připomíná, že tě mám zatknout za tvůj přestupek prdění na podpaždí“ řekla najednou babička mužským hlasem. Karkulce ztuhla krev v žilách. Babička hbitě vyskočila z postele, hodila hlavou ze strany na stranu, až jí spadl šátek na zem. Nebyla to babička, ale holohlavý starší muž s jizvou na tváři hrubých rysů. Karkulka se otočila, aby utekla. Zakopla však a upadla. Vsedě se zády přitiskla ke zdi a vyštěkla na zástupce zákona „jaký vůbec máte důkaz, že chodím někam prdět na podpaždí?“ „Nepotřebuji důkaz. Jsem totiž špatnosti pretorián“ odpověděl muž. Skočil po ní, aby ji chytil, ale nemohl, neboť měl zauzlované rukávy. Karkulka se mu vytrhla a chtěla utéct do lesa. U branky se jí ale zamotala hlava a upadla do bezvědomí. Muž jí z plic vysál tolik potřebný kyslík. Ani k tomu nepotřeboval rourku. Byl to sám velitel Miroslavových pretoriánů. Poručil svým mužům, kteří se schovávali v křoví, aby propustili babičku a odnesli Karkulku do vězení.