8) KANČÍ HRYZ A KANČÍ PICH
Obloha byla zatažená a foukal studený vítr. Muflonboy raději seděl na vejci, aby neprochladlo. Už to bylo dvacet dnů od doby, kdy od mystického pana Kulebrndy dostal tento úkol. Maloval si na skořápku čárky za každý den, který uběhl. Vejce bylo nepohodlně tvrdé, ale když si Muflonboy prdnul a měl při tom přitisknutý zadek na stěnu vejce, dělalo to zajímavé zvuky. Toto byla jediná jeho zábava. Člověka nepotkal už moc dlouho a zvířatům nerozuměl. „Je ten trénink vůbec k něčemu?“ ptal se sám sebe. Najednou pocítil, že na něj jde uprdnutí. Stáhl si tedy kalhoty, přitiskl zadek na vejce a ulevil si, až to zahvízdalo. „Doufám, že orli nerozpoznávají svá mláďata podle pachu“ zadoufal Muflonboy. Raději sesedl a očuchal vejce. Pak se napřímil a rozhlédl se po krajině. Jak se rozhlížel, strčil ho najednou někdo rukou do zad. Muflonboy to vůbec nečekal a přepadl přes okraj skalní římsy. Naštěstí se po několika metrech dokázal zachytit rukou o skalní výběžek. Rozzuřeně vzhlédl a uviděl na okraji hnízda sedět vousatého starce.
„Vidím, že jsi zesílil Muflonboyi“ pozdravil ho jeho učitel. „Měl jsi na zádech blechu“ vysvětloval a pozoroval, jak jeho učedník šplhá nahoru. Muflonboy byl nejprve naštvaný, ale nakonec uvítal lidskou společnost. Pan Kulebrnda zašátral rukou ve svém bohatém plnovousu a vytáhl dýmku a křesadlo, aby si mohl zakouřit. Muflonboyovi bylo ticho nepříjemné, tak se zeptal „Mistře, jaký je smysl tohoto tréninku? Nevím, jestli se mohu takto něco naučit, a málem jsem teď přišel o život.“ Stařec vyfoukl dým a řekl „Věř mé moudrosti synu. Věděl jsem, že se chytíš. Navíc mám učedníků hodně a ty slabé nepotřebuji“. Pro demonstraci zašátral ve svém plnovousu a vytáhl jiného učedníka. Učedník podal Muflonboyovi ruku se slovy „Zdravím Vás kozí muži. Já jsem učedník pana Kulebrndy.“ V tom ho ale stařec strčil rukou tak, až mladík přepadl přes skalní římsu a zabil se pádem z výšky několika set metrů. Pan Kulebrnda evidentně nevěděl, co na to říci. Jen se vážně Muflonboyovi podíval do očí a řekl „Teď jsi můj poslední učedník. Osud celého světa závisí na tobě a na tvé schopnosti házet šišky.“ Muflonboy pozoroval vrásky na čele svého učitele a bylo mu ho líto. Nejprve ztratil svého zubra a teď přišel i o svého učedníka.
„Našel jste už svého zubra?“ zeptal se Muflonboy, aby odvrátil řeč jinam. Pan Kulebrnda zablafal z dýmky, zašátral ve vousech a vyndal ocelový mlýnek na maso. „Jeden Ušounův voják ho namlel do salámu“ vysvětloval přítomnost mlýnku Kulebrnda a po tváři mu stekla slza. Připevnil mlýnek k okraji skalní římsy a následně z vousů vyndal náruč smrkových šišek. „Předpokládám, že jinak než házením šišek bojovat nedovedeš“ řekl suše. Ani nečekal na odpověď a nasypal šišky do mlýnku a rozemlel je. „Co bys dělal Muflonboyi, kdyby na tebe někdo zaútočil ocelovým mlýnkem na maso?“ položil svému učedníkovi řečnickou otázku. Muflonboy věděl, že bojovat neumí. V posledních dnech hodně zesílel, ale při hledání potravy se nebezpečným živočichům raději vyhýbal. „Dobře se teď dívej, chlapče“ pokračoval pan Kulebrnda. Prsty levé ruky stiskl tělo mlýnku tak silně až se ocel úplně zdeformovala. „Toto je kančí hryz“ vysvětlil. Dále napřáhl pravou paži tak, že loktem mířil za sebe a ruku měl až u ucha. Vypadal, jako by napínal luk. Jeho pravá ruka však byla otevřená. Její prsty byly napnuté a namířené na mlýnek. Najednou Kulebrnda prsty pravé ruky bodl do ocelového mlýnku takovou rychlostí a silou, až ho přeťal na dva kusy. „A toto je kančí pich“ zakončil učitel lekci a hodil svému učedníkovi ten kus mlýnku, který mu zůstal v ruce. „Až se toto naučíš, můžeš se zapojit do války proti Ušounovi“. Hned na to skočil z převisu, ale když se za ním Muflonboy naklonil, nikde ho neviděl.